Barva uvnitř

Každý z nás nejspíš někdy narazil na člověka, který se zdál být jiný než většina ostatních lidí. Možná to bylo malé nemluvící dítě, co chodí s vaší dcerou do školky, které vídáte stavět kostičky do řady, váš 15letý žák bez jediného kamaráda, který ví všechno o planetách sluneční soustavy nebo spolupracovnice, která se lidem kouká na nos místo do očí a nosí tmavé brýle kdykoli svítí slunce. Nevíte-li mnoho o autismu, dost možná jste si pomysleli, že jsou prostě zvláštní a nevěnovali jim dále přílišnou pozornost. Pokud však o autismu něco víte nebo máte autisty mezi svými blízkými, pak vás mohlo napadnout, zda nemůžou být autisté taky. Čím více času s nimi trávíte, tím více jste přesvědčeni, že nejspíš patří někam na autistické spektrum, ale nejste si jistí, jak se zachovat.  Měli byste jim nebo jejich rodičům říct o svém podezření? Neurazí se? Nepomyslí si, že se pletete do něčeho, do čeho vám nic není? Nevystrašíte je zbytečně, aniž by k tomu byl důvod? Lidé v mém okolí se začali doz

Tento článek věnuji všem svým čtenářům, kterým jsem až doposud neposkytla žádnou odpověď, proč jsem přestala přispívat na blog, a všem vám, kteří se cítíte jako já. Nejste v tom sami! 8:58. Pokojem se rozezní pronikavý zvuk. "Ach jo, to už je zas ráno..." pomyslím si hned co mi dojde, že to, co zvoní, je budík. Zvednu se, seberu mobil z nočního stolku, budík vypnu a s mobilem si lehnu zpátky do postele, jakoby to mělo ještě nějakou cenu. V 8:59 zvoní budík znovu. Ač nerada, opět se zvedám a budík opět vypínám. Tentokrát se už nenamáhám lehat, protože škola začíná za 1 minutu. Místo toho udělám asi 8 kroků směrem ke gauči ve vedlejší místnosti, na který se posadím. Pár sekund na to otevřu počítač, který leží vždy na stejném místě na polštáři v rohu gauče, zapnu Zoom a dalších pár hodin strávím posloucháním přednášek.  Chvíli po deváté si vzpomenu, že jsem si nevzala jídlo. Seberu se proto, udělám dalších cca 5 kroků k velké zelené krabici u zdi, vytáhnu z ní nutridrink, vr

Již několik měsíců nás provázejí zprávy o spalničkách a jejich zvyšujících se počtech. Jen od  začátku letošního roku v ČR přibylo 424 případů , což více než dvojnásobně převyšuje 207 případů zaznamenaných v roce 2018. V současném trendu pak nejsem zdaleka sami. Nárůst v počtu lidí nemocných spalničkami pozoruje celá Evropa i celý svět.  Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC)  hlásí v období od 1. března 2018 do 28. února 2019 celkem  11 967 nakažených  a za rok 2018  35 mrtvých . S většími či menšími ohnisky se potýkají prakticky všechny evropské země, největší z ohnisek jsou však patrny v zemích s nejnižší proočkovaností, jako je  Francie, Itálie, Německo, Řecko  či  Rumunsko . Tentýž problém řeší i  Spojené státy americké , kde za první 4 měsíce roku 2019 překonali se  704 případy  rekord z roku 2014 a potýkají se tak s nejvyšším počtem případů onemocnění od roku 2000, kdy byly spalničky v USA prohlášeny za eliminované. Světová zdravotnická organizace (W

Autismus je jednou z nejrozmanitějších a nejkomplexnějších neurodiverzit vůbec. Prostupuje každou částí naší osobnosti, ovlivňuje naše smyslové vnímání, způsob myšlení, pohybu, interakci s lidmi, komunikaci i to, jak se díváme na svět. Odlišnosti ve zpracování vnějších i vnitřních podnětů a impulzů pak mohou vést až k takzvanému „autistickému meltdownu.“ Co je to meltdown? Slovo meltdown je přesnějším označením toho, co mnozí nazývají záchvatem, autistickou krizí nebo zhroucením. Ve své podstatě se jedná o formu autonomní  reakce na extrémní přehlcení , která je doprovázená  částečnou nebo úplnou ztrátou kontroly  nad svým chováním. Z pohledu biologického bychom na něj mohli velmi zjednodušeně pohlížet jako na příval stresových hormonů v čele s adrenalinem, noradrenalinem a kortizolem, srovnatelný s vnitřními procesy, které nastávají při reakci útok-útěk. Jeho trvání je velmi individuální, může se pohybovat v rozmezí několika minut, hodin, výjimečně i dnů. Vnejší projevy mel

Slovo autismus v sobě nese pro mnohé negativní podtext. Když ho pak slyšíme, vybaví se nám jakási porucha, nemoc, možná i utrpení, malé křičící dítě, které bije hlavou o zeď … Podíváme-li se do diagnostických kritérií pro poruchy autistického spektra, narazíme na slova jako abnormální, narušení, nedostatek, deficit … a ty nás v naší představě nejspíš utvrdí. Celý internet je plný odkazů na terapie, které si kladou za cíl naučit malé autisty, jak se chovat jinak, adekvátně v dané situaci, jak správně komunikovat, jak se správně projevovat, hýbat, jak si správně hrát. Na stránkách PasPointu , jedné z největších neziskových organizací v ČR, která se poruchami autistického spektra zabývá, se v sekci O autismu → Základní charakteristika, píše následující: „Porucha autistického spektra (PAS) je celoživotní neurovývojové postižení. Lidé s touto diagnózou nereagují vždy přiměřeně na běžné životní situace, protože nerozumí správně tomu, co vidí, slyší a prožívají.“ V podobném du

F84 - Pervazivní vývojové poruchy Skupina porucha charakterizovaných kvalitativními abnormalitami v reciproké sociální interakci a na poli komunikace, stejně tak jako restriktivním, repetetivní a stereotypním repertoárem činností a zájmů. Tyto kvalitativní abnormality jsou pervazivní rysem ve fungování jednice za každé situace. F84.0 - Dětský autismus A.    Abnormální nebo narušený vývoj je zřejmý před dosažením 3. roku věku alespoň v jedné z následujících oblastí: 1)      Receptivní nebo expresivní řeč tak, jak se používá při sociální komunikaci 2)      Vývoj selektivních sociálních vazeb nebo reciproké sociální interakce 3)      Funkční nebo symbolické hra B.     Dohromady musí být přítomno alespoň 6 příznaků z (1), (2) a (3), přičemž alespoň dva jsou z (1) a alespoň jeden z obou (2) a (3): 1)      Kvalitativní abnormality v reciproké sociální interakci se projevují alespoň ve dvou z následujících oblastí: (a)               Selhání v adekvátním užití očního

Necítíš se dobře. Prostě nejsi ve své kůži. Všechno je jiné, horší. Připadá ti, že jsi vlastně pořád smutný, stěží se dokážeš smát a směješ-li se, pak víš, že ten smích není upřímný. V noci nemůžeš spát a skoro jsi ztratil chuť jíst. Ani nevíš, jak se to stalo, ale všiml sis, že tě pomalu opouští zájem tak nějak o všechno. Přestaly tě bavit oblíbené knížky, nudí tě filmy, nemáš skoro náladu na přátele… Vlastně tě ani nebaví chodit ven a možná, možná by ses i přinutil, kdybys v tom viděl alespoň nějaký smysl, jenže nevidíš. Přistihl ses, že myslíš na smrt. Když jdeš po městě nebo nakupuješ v obchodě, nemůžeš ze sebe setřás pocit, že na tebe lidé neustále zírají. Vybereš si svůj nákup a pak musíš zaplatit. Na paní u pokladny se usmíváš, pouhé dobrý den a děkuji tě však stojí nesmírné úsilí. Máš strach z každé věty a bojíš se, že si ostatní tvého strachu všimnou, že jsi řekla něco hloupého nebo nevhodného… Vlastně se bojíš lidí natolik, že se jim úmyslně vyhýbáš. Zazvoní-li ti na